Historie Brazílie
Historie osídlení dnešní Brazílie souvisí s osídlením celého amerického kontinentu. O původu prvního obyvatelstva existuje řada hypotéz, z nichž nejčastěji přijímanou je ta, že přišlo z Asie přes pevninský most dnešní Beringovy úžiny. Nejnovější nálezy svědčí o přítomnosti člověka na území dnešní Brazílie již před 48000 lety. Před příchodem Evropanů zde žily různé indiánské kmeny, z nichž nejpočetnější byly kmeny lingvistické skupiny Tupí-Guaraní, nacházející se podél pobřeží Atlantiku a na různých místech ve vnitrozemí; k dalším patřily např. skupiny Žé ve vnitrozemí, Aravakové na severozápadě nebo Karibové na severu země. Tyto indiánské populace zdaleka nedosahovaly takové kulturní vyspělosti jako civilizace Mayů či Inků, živily se především lovem a sběrem lesních plodin, přičemž často migrovaly z místa na místo.
Přestože se k břehům Brazílie přiblížili počátkem r. 1500 španělští mořeplavci, zemi oficiálně objevil až portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral, který se na své cestě do Indie odchýlil od původní trasy a v dubnu 1500 přirazil k břehům dnešního státu Bahia. Zemi zabral jménem portugalského krále, neboť podle smlouvy z Tordesillas z r. 1494, která rozdělovala Nový svět mezi Portugalsko a Španělsko, patřilo Portugalcům území na východ od demarkační linie probíhající 370 mil západně od Kapverdských ostrovů (z velkého zájmu Portugalců posunout tuto linii co nejdál na západ lze předpokládat, že o existenci brazilského území věděli již v době jednání o tordesillské smlouvě). Cabral pokřtil objevené území jménem "Ostrov Vera Cruz", které bylo záhy změněno na "Země Vera Cruz" a poté na "Země Santa Cruz"; podle hojných zásob červeného dřeva (port. pau brasil), v Evropě velmi žádaného jako barvivo luxusních látek, se však zemi brzy začalo říkat Brazílie.
Vzhledem k tomu, že na objeveném území nebyla nalezena ložiska drahých kovů, portugalská koruna mu nevěnovala velkou pozornost a směřovala svůj zájem k Africe a Asii. Systematickou kolonizaci Brazílie zahájila až poté, co se o ni začaly zajímat jiné evropské mocnosti. Výprava, kterou vedl Martim Afonso de Sousa (1530-1532), založila první obec, São Vicente, v blízkosti dnešního přístavu Santos, a země byla následně rozdělena do dědičných místodržitelství. Tento systém se však příliš neosvědčil, a tak jednotlivá správní území byla v rámci centralizace podřízena generálnímu guvernérovi. První guvernér, Tomé de Sousa, založil r. 1549 společně s knězem Manuelem da Nóbrega město Salvador, které se stalo hlavním městem země. S cílem katolizace indiánského obyvatelstva přijíždějí do Brazílie také první jezuité, kteří až do svého vyhnání na základě Pombalova dekretu r. 1759 sehráli důležitou roli v oblasti vzdělání a správy.
V 16. a 17. stol. vedlo Portugalsko vítězné války o nadvládu nad brazilským územím s Francouzi, Holanďany a Španěly. Hospodářské těžiště země bylo soustředěno na severovýchodě, kde se kromě bavlny a tabáku pěstovala za vydatného přispění holandského kapitálu zejména cukrová třtina. Jako pracovní síla byli zpočátku využíváni domorodí indiáni, ti se však ukázali nevhodní pro těžkou práci, a proto začali být brzy přivážení otroci z Afriky. S otroky, považovanými za ještě podřadnější bytosti než indiáni, bylo nelidsky zacházeno, následkem čehož se bouřili a utíkali z velkostatků do vnitrozemí, kde zakládali vlastní společenství. Nejznámějším z nich byla černošská republika Palmares, která v 17. stol. dokázala vzdorovat vládním vojskům po dobu téměř sedmdesáti let.
Kolonisté osídlující zpočátku jen pobřeží začali pronikat do vnitrozemí v početných výpravách zvaných bandeiras, organizovaných především z oblasti São Paula. "Bandeiranté", jak se říkalo jejich účastníkům, hledali drahé kovy, prozkoumávali nová území, zakládali osady. Nezřídka také lovili a zotročovali indiánské obyvatelstvo, které bylo evropskou civilizací stále více zatlačováno do vnitrozemských pralesů a jehož počty se rapidně snižovaly. Následkem těchto výprav v 17. a 18. stol. se západní hranice Brazílie posunuly daleko za mez určenou tordesillskou dohodou.
Objev zlata v oblasti dnešního státu Minas Gerais koncem 17. stol. (a později také diamantů) vedl k velkému přílivu obyvatelstva do této oblasti, včetně evropských imigrantů a černých otroků, určených na práci v dolech. R. 1753 se hlavním městem stává Rio de Janeiro a politicko-hospodářské centrum země se tak přesouvá na jih země. Pod vlivem revolučních myšlenek a událostí v Evropě a Severní Americe došlo r. 1789 v Minas Gerais k přípravě povstání, které bylo namířeno proti vykořisťování ze strany portugalské koruny a obsahovalo již myšlenku nezávislosti Brazílie. Spiknutí však bylo prozrazeno a jeho účastníci potrestáni, včetně jeho nejznámějšího vůdce, přezdívaného Tiradentes (č. Zubař), který byl exemplárně popraven.
V r. 1808 uprchl do Rio de Janeira před napoleonskými vojsky obsazujícími Portugalsko král Jan VI. Přesídlení královského dvora mělo pro Brazílii, která byla z kolonie povýšena na "Spojené království Portugalska a Brazílie", velký význam politický, hospodářský i kulturní. Panovník se r. 1821 vrátil do Portugalska, jeho syn Pedro však v Brazílii zůstal jako regent. Na základě rostoucích rozporů s mateřskou zemí a lidových bouří žádajících úplné osamostatnění vyhlásil 7. září 1822 nezávislost na Portugalsku a ještě téhož roku se ujal vlády jako císař Pedro I. Vládl do r. 1831, kdy musel v důsledku vnitřních nepokojů odstoupit ve prospěch svého nezletilého syna Pedra II., do jehož zplnomocnění zemi spravovaly regentské vlády.
Za vlády Pedra II (1840-1889), vyznačující se poměrnou politickou stabilitou, došlo k rozvoji průmyslu provázenému přílivem přistěhovalců z Evropy, stejně jako zemědělství, které spočívalo na pěstování kávy v úrodné oblasti na jihovýchodě země. Zahraniční politika byla poznamenána politicko-vojenskými konflikty se sousední Argentinou a Uruguayí a především krvavou válkou proti Paraguayi (1865-70), která navzdory vítězství pro Brazílii značně poškodila nejen její hospodářství, ale i zahraniční reputaci. Od 70. let narůstá na intenzitě abolicionistické hnutí, jež vrcholí zrušením otroctví tzv. Zlatým zákonem r. 1888. Rozmach liberálních republikánských sil záhy přispěl k pádu monarchie. 15. listopadu 1889 byla vyhlášena federativní republika (v jejím čele stanul maršál Deodoro da Fonseca) a o dva roky později byla schválena první republikánská ústava, mající za vzor ústavu USA.
Počáteční období tzv. Staré republiky (1889-1930) je provázeno celou řadou politických a sociálních konfliktů, z nichž k nejzávažnějším patřil krvavý střet vládních vojsk s mesianistickým hnutím komunity Canudos ve vnitrozemí Bahie (1896-97). Celkově však dochází k ekonomickému rozkvětu díky pěstování kávy a nastupující industrializaci. Vedoucí úlohu v zemi hráli kávoví a mléční baroni z jihovýchodních států São Paulo a Minas Gerais. Kromě kávy, která přes občasné odbytové krize představovala rozhodující vývozní artikl, bylo významným zdrojem příjmů také brazilské kakao a na přelomu 19. a 20. stol. kaučuk, který přilákal do nitra amazonských pralesů statisíce lidí.
Do první světové války Brazílie vstoupila v r. 1917 po boku Spojenců. Následná hospodářská krize na konci 20. let zemi značně poznamenala a finanční a sociální problémy vyústily v r. 1930 v revoluci. Vlády se ujal guernér státu Rio Grande do Sul Getúlio Vargas, který na základě autoritářské ústavy a od r. 1937 v rámci tzv. Nového státu, inspirovaného korporativním fašistickým státem italského typu, řídil zemi až do r. 1945. K pozitivním stránkám jeho nacionálně a populisticky orientované vlády, vyznačující se centralismem, intervencí státu do hospodářského sektoru a péčí o pracující, patřilo vytvoření moderního systému sociálního zabezpečení, průmyslový rozvoj země a skoncování se starými politickými zvyklostmi. K demokratickému oživení země přispělo zapojení Brazílie do druhé světové války na straně protifašistické koalice. V r. 1945 Vargase ve vládě vystřídal generál Eurico Dutra, usilující o liberalizaci hospodářství. O pět let později se na základě lidového hlasování do čela země opět vrací Vargas, který je však r. 1954 opozicí donucen k abdikaci a svůj život končí sebevraždou.
Období mandátu prezidenta českého původu Juscelina Kubitschka de Oliveira (1956-1961) se vyznačovalo intenzivním ekonomickým rozvojem; v duchu hesla "padesát let za pět let" dochází za pomocí zahraničních investic k rozmachu energetiky, těžařství, ocelářství, strojírenství, automobilového a spotřebního průmyslu. Nejctižádostivějším prezidentovým projektem je však realizace dlouhodobého záměru Brazilců přesunout hlavní město do vnitrozemí. Za tímto účelem je za pouhé čtyři roky na území státu Goiás vybudována a v dubnu 1960 inaugurována Brasília, kterou její autoři, architekti Oscar Niemeyer a Lúcio Costa, koncipovali v duchu nejmodernějších architektonických a urbanistických postupů.
Ekonomická prosperita Kubitschkovy vlády byla provázena rostoucí inflací a zahraničním zadlužením. Jeho nástupce Jânio Quadros se v ovzduší začínající studené války snažil čelit složité situaci, ale ještě v r. 1961 byl nucen odstoupit a ve funkci ho vystřídal viceprezident João Goulart. Levicově reformní snahy vlády a stále se prohlubující hospodářské, sociální a politické napětí v zemi vedlo v dubnu 1964 k pravicovému vojenskému puči a svržení prezidenta Goularta, který uprchl do zahraničí.
Následovalo dvacetileté období kolektivní vojenské diktatury, která se vyznačovala na jedné straně industrializací a hospodářským rozmachem země, na straně druhé autoritativními metodami, porušováním lidských práv a tvrdým postupem vůči opozici. Jako první z řady generálů zemi řídil Humberto de Alencar Castelo Branco (1964-1967), za jehož mandátu byla omezena práva parlamentu a přepracována federální ústava. Represe zesílila zejména po schválení tzv. Ústavního zákona č. 5 v r. 1968, který vojenské vládě udělil rozsáhlé pravomoci. Po období "hospodářského zázraku" za vlády generála Emília Médici (1969-1974) však přichází zpomalení hospodářského růstu a následující prezidenti Ernesto Geisel (1974-1979) a João Batista Figueiredo (1979-1984) musejí čelit nárůstu inflace, zahraničnímu zadlužení a problémům souvisejícím se světovou energetickou krizí. Liberalizační kroky, k nimž dochází během jejich mandátů, naznačují konec vojenské diktatury.
V r. 1985 byl zvolen prezidentem kandidát opozice Tancredo Neves, záhy však umírá a do úřadu jako první civilní prezident nastupuje José Sarney (1985-1989). Pokračující proces demokratizace se projevil v ústavě přijaté v r. 1988, která posílila roli parlamentu a odstranila stav vládní nouze. V r. 1989 byl v přímých a všeobecných volbách zvolen Fernando Collor de Mello; na základě obvinění z korupce a vzhledem k neúspěchu svého stabilizačního ekonomického plánu byl však po dvou letech nucen odstoupit a ve funkci ho vystřídal prozatímní prezident Itamar Franco. V r. 1995 byl do prezidentského úřadu uveden sociální demokrat Fernando Henrique Cardoso. Vyhlásil program hospodářské stabilizace, který měl za cíl snížit vysokou inflaci, vyrovnat státní rozpočet a privatizovat státní podniky. Ještě téhož roku Brazílie spolu s Argentinou, Uruguayí a Paraguayí zakládá hospodářskou integraci MERCOSUR. Volby r. 1998 potvrdily setrvání F. H. Cardosa v prezidentské funkci.
Značný obrat na brazilské politické scéně přinesly poslední volby v r. 2002, kdy byl do čela země zvolen kandidát levicové Strany pracujících (Partido dos Trabalhadores, PT) Luís Inácio Lula da Silva. Jeho dosavadní politika je vedena snahou zmírnit obrovské sociální rozdíly v zemi, vyřešit problém agrární reformy a pokračovat v prohlubování kontaktů se zeměmi amerického kontinentu.