close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
WELCOME TO MY SHOW

Kultura

28. ledna 2007 v 15:27 |  BRAZIL
Kultura
Kultura současné Brazílie se vzhledem k rozloze, rozmanitým ekonomickým, sociálním a přírodním podmínkám země a pestrému etnickému složení obyvatelstva vyznačuje neobvyklou různorodostí. Tato kapitola nabízí stručný přehled kulturního vývoje země v perspektivě historických období.
16. a 17. století
Prvních zhruba dvě stě let od objevení Brazílie lze charakterizovat jako období utváření budoucího národa. Hlavní úlohu při formování národní identity sehrál kontakt evropského dobyvatele s původním indiánským obyvatelstvem. Míšení těchto dvou ras, záhy obohacené o africký prvek - sám o sobě kulturně a jazykově pestrý -, položilo základy etnicky, kulturně, nábožensky i jazykově heterogenní brazilské společnosti.
Nositeli křesťanské kultury, která postupně pohlcovala kulturu domorodou, se stali evropští duchovní, zejména jezuité. Navzdory své evangelizační činnosti, která již sama o sobě nesla prvky duchovní manipulace, sehráli až do svého vyhnání v pol. 18. stol. pozitivní úlohu v šíření vzdělanosti, zakládání civilizačních center a v neposlední řadě rovněž v ochraně indiánů uvnitř misií před jejich zotročováním. Kulturnímu rozvoji nového společenství stála dloubou dobu v cestě celá řada překážek v podobě nemocí, dětské úmrtnosti, neexistence vzdělávacího systému, drtivé převahy venkovské populace nad městskou, obrovské sociální a rasové nerovnosti, otroctví a násilných střetů mezi komunitami.
Navzdory nepříznivým podmínkám se zakládají města a osady, jezuitské misie a koleje (první byla v Salvadoru), pod vlivem evropských modelů se rozvíjí koloniální architektura, výtvarné umění, hudba a literatura. Kulturním centrem po dobu prvních dvou a půl století po objevení je hlavní město Salvador, dodnes se pyšnící svou historickou architekturou zejména v centru zvaném Pelourinho.
Svědectví o Novém světě je nejlépe zachyceno v památkách literárních. Dějiny brazilské literatury lze rozdělit zhruba do dvou období: na písemnictví koloniálního období, od 16. do 18. stol., vyznačující se výrazným vlivem portugalských literárních modelů v ovzduší izolované a kulturně i ekonomicky okleštěné kolonie, a na literaturu po vyhlášení nezávislosti, tedy od počátku 19. stol., pro níž je charakteristické postupné hledání více či méně nezávislých uměleckých cest.
V 16. stol. podávali informace o Brazílii jak Portugalci, tak i cizinci. Prvním textem referujícím o nové zemi je Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie (Carta de Achamento), který r. 1500 píše Pêro Vaz de Caminha, hlavní písař na lodi Pedra Álvarese Cabrala. Stejnou výstižností a poutavostí v líčení indiánských zvyklostí a exotické reality si svými cestopisy zajistili v Evropě popularitu německý cestovatel Hans Staden či francouzský misionář Jean de Léry. Z Portugalců o nové zemi referovali Pêro de Magalhães Gândavo nebo Gabriel Soares de Sousa. Kromě děl informativního rázu (cestopisy, deníky, dopisy, vědecká pojednání, zprávy apod.) se v první fázi brazilského písemnictví objevují naučné, lyrické a dramatické texty s náboženskou tematikou psané jezuity (k nejvýznamnějším patřili José de Anchieta a Manuel da Nóbrega, ) za účelem katechizace domorodého obyvatelstva. V 17. stol. se k těmto žánrům přidává barokní poezie; jejími nejvýznamnějšími představiteli jsou Bento Teixeira, Manuel Botelho de Oliveira a především první velký brazilský básník Gregório de Matos, přezdívaný "Ďáblův nátrubek", který proslul svými satirickými básněmi, kritizujícími lidské nešvary a poměry zejména v rodné Bahii. Svými kázáními proslul jezuita António Vieira. Důležitou roli také hraje dějepisectví; autorem prvních Dějin Brazílie je františkánský mnich Vicente do Salvador.
18. století
Rozšiřování a sjednocování území, společné odražení nepřátelských invazí, ekonomický vzestup díky těžbě drahých kovů a v neposlední řadě vliv revolučních idejí v 18. stol. vedly k formování nacionálních myšlenek a k duchovnímu a kulturnímu rozvoji kolonie. Středisko politického a společenského života se přesouvá na jihovýchod země, kulturním centrem se stává Minas Gerais. Zakládají se nová města a pod vlivem italského a portugalského stavitelství se rozvíjí osobitá barokní architektura, do níž současně pronikají neoklasicistní prvky. Významné stavby brazilského baroka vznikají v Salvadoru (např. pompézní kostel svatého Františka z Assisi), Olindě, Recife, Rio de Janeiru nebo v tzv. historických městečkách v Minas Gerais. Nejslavnější osobností je sochař a architekt Antônio Francisco Lisboa zvaný Aleijadinho (Mrzáček), který navzdory těžkému tělesnému postižení dokázal vytvořit a vyzdobit řadu významných minasgeraiských církevních staveb; jeho nejznámějším dílem je kostel se sochami dvanácti apoštolů v městečku Congonhas do Campo.
V ovzduší osvícenství se rozvíjí školství (ačkoli vypuzení jezuitů 1759 tento trend na čas pozastavilo), vznikají vědecké, historické a literární akademie, důležitou roli hraje mecenášství. Vyvrcholením snah o větší politickou, hospodářskou i kulturní nezávislost je Minasgeraiské spiknutí v r. 1789, kterého se zúčastnila také řada literátů, jako Cláudio Manuel da Costa, autor arkadické lyrické poezie a epické básně Vila Rica, Tomás Antônio Gonzaga, proslulý milostnými sonety věnovanými Marílii a alegorickou satirou Chilské listy (Cartas Chilenas) nebo básník Alvarenga Peixoto. Rozvíjení národní tematiky (tzv. nativismus), zájem o brazilskou přítomnost i historii a vyzdvižení původního obyvatelstva a jeho kultury (tzv. indianismus) se projevily v arkadických hrdinských epopejích Uruguai a Caramuru, jejichž autory jsou José Basílio da Gama a Santa Rita Durão. Významným historiografickým dílem jsou Dějiny portugalské Ameriky (História da América Portuguesa), které napsal bahijský rodák Sebastião da Rocha Pita. V oblasti vědy je přední postavou přírodovědec a spisovatel Alexandre Rodrigues Ferreira, jehož dílo leželo dlouhou dobu v zapomnění.
19. století
Rok 1808 a s ním i přestěhování královského dvora do Brazílie přinesl významné změny ve společenském životě země. Byla založena celá řada kulturních a vědeckých institucí jako např. královská tiskárna, divadlo, knihovna, botanická společnost, lékařská akademie, přírodovědecké muzeum či výtvarná akademie, začíná se rozvíjet dosud neexistující vysoké školství, novinářská a vydavatelská činnost. Nezávislost Brazílie pak s sebou nutně nese snahu vytvořit si vlastní systém společenských a kulturních norem; země se přitom musí potýkat s mnoha problémy, které brzdí její kulturní rozvoj, jako jsou negramotnost, chabý vzdělávací systém, otrokářství, ekonomická a rasová diferenciace, chudoba velké části obyvatel, nedostatečná hygiena a zdravotní péče či zbožné pokrytectví na jedné straně a morální úpadek na straně druhé.
Snaha o osamostatnění je příznačná i pro literaturu, v níž od vydání lyrické sbírky Básnické vzdechy a toužení (Suspiros Poéticos e Saudades) v Paříži r. 1836 Gonçalvese de Magalhães dominuje po čtyři desetiletí romantismus. Jeho hledání národní svébytnosti se vyznačuje valorizací exotické fauny a flóry, idealizací indiánského etnika, zájmem o národní dějiny a svéráz jednotlivých oblastí a v neposlední řadě také snahou vytvořit vlastní literární jazyk reflektující odlišnou brazilskou realitu. Hlavním představitelem romantické prózy je José de Alencar, tvůrce řady románů s tematikou indiánskou - Iracema, Guaraníjec (O Guarani), historickou, regionální i městskou; k dalším autorům patří např. Joaquim Manuel de Macedo, Bernardo Guimarães nebo vikomt de Taunay. V romantické poezii lze rozlišit tři vývojové fáze. Po indianistické a vlastenecké poezii reprezentované především Gonçalvesem Diasem nastupuje generace ultraromantických básníků inspirovaných Byronem, jako jsou Álvares de Azevedo, Fagundes Varela či Casimiro de Abreu; tu poté vystřídají autoři inspirovaní abolicionistickými a republikánskými idejemi, z nichž je nejvýznamnější Castro Alves. Mravoličnou komedii pěstovali Martins Pena nebo Artur de Azevedo. Důležitou roli v šíření beletrie sehrál v 19. stol. tisk; od dvacátých let je vydávána celá řada periodik, v nichž často vycházejí na pokračování romány a které upevňují pocit národní pospolitosti.
S rozvojem měst dochází k rozmachu architektury, vznikají veřejné stavby i reprezentativní památníky. Na rozvoj výtvarného umění měla velký vliv francouzská umělecká mise, která na pozvání Jana VI. dorazila r. 1816 do Ria a založila Brazilskou akademii umění; její nejvýraznější postavou byl malíř Jean-Baptiste Debret. Pozornost byla věnována světským námětům - reprezentativním portrétům nebo žánrovým výjevům z brazilské reality (José Ferraz de Almeida Júnior). Romantismus našel zálibu v tématech z národní historie (Pedro Américo de Figueiredo, Manuel de Araújo Porto Alegre nebo Vítor Meireles da Lima). Kromě umělců přijížděli na Janův dvůr i zahraniční vědci a diplomaté.
Nacionální cítění, nesoucí s sebou idealizaci a oslavu brazilských prvků, proniklo i do hudby; nejznámějším brazilským skladatelem 19. stol. je Carlos Gomes, tvůrce slavné opery Guaraníjec (O Guarani). Autorem brazilské národní hymny a zakladatelem první hudební konzervatoře (1841) byl Francisco Manoel da Silva. Kromě vážné hudby se rozvíjí hudební a taneční folklór.
Koncem 60. let dochází k výrazným změnám v intelektuálním a společenském klimatu; rozvíjí se přírodní i humanitní vědy, přičemž novou úlohu hrají vědy historické, jsou zřizovány vědecké instituce a pořádány expedice do vnitrozemí, šíří se tisk. V ekonomii se prosazuje teorie protekcionismu; ve filozofii střídá myšlenky německé klasiky darwinismus a Comtův pozitivismus, jenž výrazně ovlivnil tzv. recifskou školu v čele s Tobiasem Barretem a přispěl k protimonarchistickému hnutí. Myšlenky abolicionismu šíří v poslední třetině století historická škola, kterou reprezentují Sílvio Romero a Joaquim Nabuco. Na poli literárním si v próze razí cestu realismus, zaměřující se na zachycení městského prostředí, včetně jeho marginálních vrstev, rozvíjí se také regionální próza. Největším literárním zjevem je prozaik, dramatik a novinář Joaquim Maria Machado de Assis, autor povídek a celé řady románů zpočátku romantického, později sociálně-kritického a introspektivního charakteru: Don Morous (Dom Casmurro), Posmrtné paměti Bráse Cubase (Memórias Póstumas de Brás Cubas), Quincas Borba aj. Estetika naturalismu se odrazila v tvorbě zejména Aluísia Azeveda - romány Mulat (O Mulato) nebo Osada na předměstí (O Cortiço). V r. 1888 také vznikají první Dějiny brazilské literatury (História da Literatura Brasileira), jejich autorem je filozof, politik folklorista a vědecký kritik Sílvio Romero. V poezii na přelomu 19. a 20. stol. dominují literární směry parnasismu a symbolismu, jejichž hlavními představiteli jsou Olavo Bilac a Cruz e Sousa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama