20. století
Počátek 20. století je poznamenán kulturním kvasem a celou řadou nových podnětů, přicházejících zejména z Francie. Skepse vůči materialismu se ve filozofii projevuje zájmem o iracionalismus, kolem časopisů vznikají nejrůznější diskusní kroužky, velký vliv zaznamenávají nové umělecké proudy, jako jsou dadaismus, kubismus a futurismus. Literatura tohoto přechodného období, které kritika někdy označuje za premodernisus, se vyznačuje v oblasti prózy na jedné straně inspirací světovou literaturou, na straně druhé zájmem o sociální problematiku a specifika jednotlivých regionů a velkoměsta. Život v Rio de Janeiru v prvních letech republiky zobrazil ve svém románu Smutný konec snaživého Policarpa (Triste Fim do Policarpo Quaresma) Lima Barreto, otázkou evropské imigrace do Brazílie se zabýval Graça Aranha, ekonomický úpadek oblasti kávových plantáží v údolí Paraíba zachytil Monteiro Lobato. Euclides da Cunha popsal ve svém monumentálním díle Vnitrozemí (Os Sertões) konflikt federálních vojsk s obcí Canudos v chudém severovýchodě.
Významný zlom v kulturním vývoji představoval tzv. Týden moderního umění, konaný na počátku r. 1922 v São Paulu. Otevřel cestu brazilskému modernismu, jenž vycházel ze současných evropských, zejména pařížských kulturních trendů, avšak zároveň zdůrazňoval původní kořeny a hlásal "pobrazilštění" všech vnějších vlivů. Ve výtvarném umění, které za využití moderních i tradičních materiálů čerpalo z národních a folklórních témat, byli jeho hlavními představiteli Lasar Segall, litevský malíř, který se usadil v São Paulu, dále Anita Malfatti, Tarsila do Amaral, Emiliano di Cavalcanti nebo Cândido Portinari; v sochařství vynikli Victor Brecheret a Bruno Giorgia; v architektuře, vyznačující se geometrickou jednoduchostí, pak Gregori Warchavchik a Flávio de Carvalho. O profesionální postavení brazilské vážné hudby ve světě se zasloužil zakladatel Brazilské akademie hudby v Rio de Janeiru (1945) Heitor Villa-Lobos, inspirující se ve své tvorbě především národním folklórem.
V literatuře se radikální odklon od předchozích estetik projevil hledáním osobitého výrazu, vycházejícího mj. z odlišností brazilské portugalštiny. Je-li první fáze modernistické literatury (jejími hlavními představiteli jsou Mário de Andrade, Oswald de Andrade a Manuel Bandeira) poznamenána snahou definovat nový směr jak teoreticky prostřednictvím nejrůznějších manifestů tak i konkrétní, výrazně experimentální básnickou a prozaickou tvorbou, druhá generace autorů se pod vlivem společenských změn v 30. letech zaměřuje spíše na problematiku sociální a do jisté míry se vrací k některým postupům realistického zobrazení. Řada spisovatelů se věnovala oblasti severovýchodu; k nejznámějším patří autor sociálně-kritických a psychologizujících románů Graciliano Ramos - Vyprahlé životy (Vidas Secas), Statek São Bernardo (São Bernardo) -, Jorge Amado, který zobrazil venkovskou i městskou realitu Bahie v románech Jubiabá, Země bez konce (Terras do Sem-Fim), Mulatka Gabriela (Gabriela, Cravo e Canela) aj., či José Lins do Rego a Raquel de Queiroz. Rodné Rio Grande do Sul zachytili ve svých prózách Érico Veríssimo a Simões Lopes Neto. Sociolog Gilberto Freyre ve své významné knize Panský dům a otrokárna (Casa Grande e Senzala) nastínil životní styl koloniální společnosti. Pro poezii tohoto období je příznačné navázání na poetiku modernismu a její prohloubení o introspektivní, existenciální a metafyzickou rovinu; k hlavním básníkům patří Carlos Drummond de Andrade, Manuel Bandeira, Cecília Meirelesová, Murilo Mendes, Jorge de Lima či Cassiano Ricardo.
Generace nastupující po r. 1945 navazuje na poetiku modernismu, především ve smyslu prohloubení tvůrčího přístupu k výrazovému materiálu. V poezii vynikli João Cabral de Melo Neto, tvůrce neoparnasistní poezie se sociální tematikou, který se stává předchůdcem konkretismu, Ferreira Gullar či José Paulo Paes. V próze patří k největším zjevům João Guimarães Rosa, autor světoznámého románu Velká divočina z r. 1956 (Grande Sertão: Veredas), který prostřednictvím originálního jazyka obohacuje regionalismus o univerzálně platné otázky po smyslu bytí, a Clarice Lispectorová, autorka experimentálních introspektivních próz (č. vyšly Blízko divokého srdce života, Okamžik pro hvězdu, Živá voda a výbor Tajné štěstí), v nichž zachycuje vnitřní proud vědomí a cítění především ženských postav. Psychologické próze v 50. letech se věnuje také Lygia Fagundes Tellesová (č. výbor Před zeleným bálem), Autran Dourado či Osman Lins, na regionalismus navazují Mário Palmério, Adonias Filho, Herberto Sales nebo Bernardo Élis. Městskou prózu reprezentují povídkář Dalton Trevisan nebo fejetonista Rubem Braga. V poezii zaujímá přední místo tzv. konkrétní poezie, odmítající lyrismus a zdůrazňující hmotnou (zvukovou a vizuální) stránku básnického slova; k jejím nejvýznamnějším představitelům patří zakladatelé skupiny Noigandres bratři Haroldo a Augusto de Campos a Décio Pignatari. Moderní drama se rozvíjí díky dramatikům jako Guilherme de Azevedo, Ariano Suassuna, Dias Gomes či Nelson Rodrigues.
Literatura druhé poloviny 20. stol. se vyznačuje velkou různorodostí námětovou, stylistickou i žánrovou. V období vojenské diktatury v 60. a 70. letech, které je provázeno cenzurou, perzekucí opozice a emigrací řady intelektuálů a umělců, se množí literatura faktu kritizující politický a společenský systém: Ignácio de Loyola Brandão - román Nula (Zero); Antônio Callado - román Indiánská slavnost (Quarup); Érico Veríssimo - román Incident v Antaresu (Incidente em Antares) aj. Kromě regionální linie, zaujímající v brazilské literatuře již tradiční místo, se rozvíjí městská próza, která pracuje s tématy jako je násilí, chudoba, samota a vykořeněnost; rozmach zaznamenává zejména povídka (Rubem Fonseca, João Antônio, Luiz Vilela aj.), důležité místo zaujímá také literární fejeton (Fernando Sabino, Carlos Heitor Cony, Luís Fernando Veríssimo aj.). Významný proud představuje také alegoricky zabarvená fantastická próza (Murilo Rubião, José J. Veiga, Moacyr Scliar aj.). K dalším známým prozaikům současnosti patří kromě již zmíněných João Ubaldo Ribeiro, Sérgio Sant'Anna či Paulo Coelho. V poezii navazuje na poetiku konkretismu experimentální tvorba 60. a 70. let (Mário Chamie, Wladimir Dias-Pino, Chacal, Paulo Leminski, Cacaso, Ana Cristina César aj.). Sociálně orientovanou poezii píší Ferreira Gullar nebo Affonso Romano de Sant'Anna. Poezii konce 60. let ovlivnil tropikalismus - hudební proud propagující syntézu brazilských prvků s jinými vlivy, humor, parodii a anarchismus. K dalším významným básníkům 2. pol. 20. stol. patří Adélia Prado, Manuel de Barros, Hilda Hilst či Gilberto Mendonça Telles.
V souvislosti s růstem velkoměst zaznamenává architektura od počátku 20. stol. překotný rozvoj. Jeho zlatým hřebem je výstavba hlavního města Brasília, na tehdejší dobu ojedinělého po stránce urbanistické a architektonické. Základní plán navrhl brazilský architekt Lucio Costa. Centrum města, řešené jako průnik dvou os, v půdorysu připomíná obrovského ptáka s roztaženými křídly či letící letadlo. Velkou část proslulých staveb, jako například komplex budov senátu a parlamentu, prezidentský palác či katedrálu, vytvořil slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer (společně s L. Costou se nechali inspirovat koncepcemi francouzského architekta Le Corbusiera). Od roku 1987 je Brasília jako jedna z mála památek moderní architektury zapsána na prestižní seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.
K významným postavám brazilské vážné hudby patří Óscar Lourenço Fernandes, Francisco Mignone, Camargo Guarnieri nebo Cláudio Santoro. Sambu ve stylu bossa nova rozvíjeli např. Vinícius de Morais a Antônio Carlos Jobim, autoři slavné skladby "Dívka z Ipanemy" (Garota do Ipanema), hudební folklór proslavila ve světě Carmen Mirandová. Samba je brazilským lidovým hudebním a tanečním projevem; je pěstována v tzv. školách samby (escolas de samba), které se po celý rok připravují na karneval - národní svátek trvající čtyři dny a noci a vrcholící soutěžní přehlídkou škol. Nejokázalejší karnevalem proslulo Rio de Janeiro.
Brazilskou kinematografi ve světě proslavili režíséři jako Humberto Mauro (Favela, má láska, 1935), Nelson Pereira dos Santos (Vyprahlé životy, 1963), Carlos Diegues (Ganga Zumba, 1964), Joaquim Pedro de Andrade (Macunaíma, 1969) aj. Největších mezinárodních poct dosáhl Glauber Rocha, hlavní představitel tzv. nové kinematografie v 60 letech (Bůh a ďábel v zemi slunce, 1963; Země v tranzu, 1967 aj.). K nejznámějším režisérům současnosti patří Walter Salles (Hlavní nádraží, Město bohů).
Významné místo v brazilské společnosti zaujímá také sport; nejrozšířenějším sportem je fotbal, populární jsou také automobilové závody, volejbal, atletika, tenis. Velmi oblíbené je afrobrazilské bojové umění capoeira.